O Filipínách

Filipíny jsou krásné a jsou krásné zejména díky usměvavému a pohostinnému filipinskému národu. Nabízejí vyžití pro všechny druhy cestovatelů, jež se mohou válet na krásných plážích, chodit po horách a sopkách, potápět se, surfovat či pouze ochutnávat a vychutnávat místní speciality za velmi nízké ceny (zejména když přijedete z Austrálie je témeř vše až desetkrát levnější). Přímý let ze Singapuru absolvujeme s nízkonákladovou společností Jet Star, jež už jsme měli možnost vyzkoušet na Novém Zélandu. Víza nejsou nutná, pokud se chystáte na ostrovech zůstat méně než 30 dní. Přistáváme na mezinárodním letišti v Manile, nekolikamilionové metropoli, a hned u východu z terminálu odháníme vlezlé agenty nabízející odvoz do centra v předplacených limuzinách. To samé provedeme, když se na nás vrhnou taxikáři, jež ovšem nemají taxametr a jízda do města má jednotný tarif nezávisle na destinaci (až dvojnásobně vyšší, než bežné taxi). Konečně nacházíme regulérní taxi, jež má na první pohled vše, co je potřeba : 4 kola, řidiče, co nemluví anglicky a něco, co vypadá jako taxametr. Poté, co se nám podaří uložit zavazadla do kufru auta, jedeme směr Makate - centrální čtvrť staré Manily, kde jsme si rezervovali hotel. Večerní Manila je velmi aktivní, všude jsou dopravní zácpy a lidé jsou venku. Styl řízení se velmi změnil, těžko se to dá popsat, dopravní pravidla sice existují, ale příliš se nedodržují, jezdí se tu (spíše) vpravo a když potřebujete odbočit doleva, je nutné donutit protijedoucí auta, aby se zastavila. I tak jsme se shodli, že je tu doprava spíše organizovaná ve srovnání s tím, co jsme zažili v Indii před pár lety.

Taxi zastavuje před naším hotelem a když řidič zmáčkne magické tlačítko na svém taxametru, zdvojnásobí se zázračně účtovaná cena, jež odpovídá zhruba trojnásobku toho, co oznamoval náš průvodce Lonely planet. Po krátkém vyjednávání se dostáváme na polovinu, jelikož řidič moc dobře ví, že jeho cena není poctivá. Večer na sebe hodíme nějaké lepší oblečení, místo parfému použijeme repelent a vyrážíme na večeři do blízké restaurace, kde máme sraz s Adrianem a Rodriguem, dvěma mladými Mexičany, jež jsme poznali v Austrálii v jednom kempu. Tenkrát jsme si padli do oka, prokecali jsme spolu celý večer a máme tak radost, že se znovu potkáváme. Mají v plánu cestovat po jihovýchodní Asii a stejně jako my začínají na Filipínách. Domlouváme se na odjezdu na sever ostrova Luzon, kde bychom chtěli navštívit rýžové terasy zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.

Následující den se v Manile konají velkolepé křesťanské oslavy a celé město je zablokováno kvůli hlavnímu procesí, během nějž se všichni přítomní snaží alespoň jedním prstem dosáhnout na černou sochu Ježíše. V novinách jsme se následně dočetli, že se celé akce zúčastnilo více než 9 milionů lidí a také při ní bohužel zemřeli tři osoby. Taxi nás odmítají, protože nemohou projet ucpanými ulicemi, snažíme se tedy najít alespoň tuk tuk, kterým se tady na Filipínách říká tricycle. S těmi se ale musí dlouho vyjednávat cena. S jedním smlouváme cenu za hlučné podpory přihlížejících, jež jsou naštěstí na naší straně a nadšeně skandují "one hundred, one hundred" (100 pesos = zhruba 4 eura). O hodinu později se nám podaří zakoupit lístky na autobus a zbytek odpoledne trávíme zbaběle kvůli vedru v novém klimatizovaném nákupním centru. Jsme překvapeni množstvím ozbrojených stráží u vchodů do všech hotelů či větších obchodů. Je to lehce znepokojující, ale zároveň musíme říct, že se v hlavním městě cítíme velmi bezpečně. Při procházce starou Manilou vidíme, v jaké chudobě žijí místní lidé, některé rodiny s dětmi jsou na ulici, děti jsou špinavé a žebrají u kolemjdoucích turistů. Ti, co jsou na tom o něco lépe, prodávají ovoce nebo něco malého k jídlu v malých stáncích na ulici, za nimiž i velmi často spí na rozkládacích lehátcích. Město je rovněž neuvěřitelně znečištěné místní dopravou, nepomáhají tomu staré autobusy a tzv, Jeepney, což jsou stará vojenská auta předělaná na prostředek městské hromadné dopravy, Při každém zrychlení se z jejich výfuků line smradlavý černý kouř, jež údaje o čistotě vzduchu určitě nezlepší. 

Navečer se jedeme podívat do moderní části města Makati, která je překvapivě čistá a velmi organizovaná ve srovnání s historickou čtvrtí. Jsou tu sídla velkých mezinárodních společností a velké nákupní centrum. Lidé jsou oblečeni velmi moderně a město nám tu připomíná spíše Singapur.

Noční autobus do Banaue odjíždí v půl desáté večer, následující den tak máme spoustu času na prohlídku turisticky zajímavé čtvrti Intramuros, kde se nachází hlavní katedrála a koloniální budovy z dob, kdy zemi vládli Španělé. Jsme obklopeni pouličními prodavači a průvodci nabízejícími projížďky po starém městě za evropské ceny. 

Večer nám chvíli trvá, než najdeme čestné taxi, které nás odveze na autobusové nádraží, kde již čeká několik desítek lidí zejména Evropanů na přesun na sever ostrova. Cesta ve vymraženém autobuse (filipínští řidiči neumí ovládat klimatizaci a teplota se pohybuje okolo 10 stupňů, je potřeba na sebe navléct veškeré teplé oblečení, což jsme naštěstí věděli dopředu) probíhá překvapivě hladce, podaří se nám usnout a v 6 hodin ráno přijíždíme lehce rozlámaní do Banaue. Je tu výrazně chladněji a obklopují nás zelené hory s rýžovými terasami částečně skrytými v mracích, jež celému místu dodávají pěkný mystický charakter. Po vydatné snídani se setkáváme s Adrianem a Rodrigem, kteří přijeli o den dříve a zařídili nám na dnešní den exkurzi do městečka Sagada o něco dále v horách. Podařilo se jim přesvědčit dvě sympatické Němky - Verenu a Jenny, aby se k nám přidali, což nám umožnilo sdílet náklady na mini dodávku, co nás tam odveze. Samotná cesta stojí za to, klikatí se mezi horami a poskytuje výhledy na krásné rýžové terasy. V Sagadě navštívíme krápníkovou jeskyní, která by v Evropě byla jistě přísně chráněná, tady si s tím ale hlavu moc nelámou a dovolí nám dokonce bosky chodit po krápníkových vodopádech. V jednu chvíli nám náš průvodce sdělí, že se nacházíme více než 150 m pod zemí, což mě v této seismicky nestabilní oblasti naplňuje lehkým neklidem. Další zajímavou atrakcí jsou zde rakve připevněné na skalách. Tak se totiž v minulosti pohřbívali mrtví a dodnes tu někteří visí. Jindy se rakve ukládaly do jeskyní, což už je dnes samozřejmě zakázáno a všichni mrtví jsou pohřbívání na hřbitovech. Pro fotografy je to určitě zajímavé místo, mě osobně však způsobuje husí kůži na zádech i přes vědomí, že většina z rakví je už dnes prázdná. 

Do Banaue se vracíme pozdě odpoledne a všichni vyčerpáním usínáme už na cestě zpět v autě. Zítra nás čeká návštěva vesničky Batad, do které zatím ještě nevede cesta a musí si tam jít hezky po svých z kopce (což nutně znamená návrat do velmi strmého kopce). Městečko je známé svými rýžovými terasami, které jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Měsíc leden je obdobím sázení malých rýžových sazeniček do připravených rýžových políček naplněných vodou. Bude trvat zhruba 3 měsíce než terasy dorostou do jasné zelené barvy. Když poprvé zahlédneme údolí, jsme lehce zklamání, jelikož je naplněné neprostupnou stěnou bílé mlhy. Neštěstí ale začne foukat mírný vítr a terasy se nám brzy ukážu v celé své kráse. Najímáme si místního průvodce, jehož zuby jsou černé od neustálého žvýkání betele a jenž nás provede bludištěm po okrajích rýžových teras. Odměnou jsou nám krásné výhledy a na druhém konci údolí a také pěkný bouřící vodopád.

Večer už zase jedeme zpět do Manily a rozhodujeme se, co dál. Naše původní plány byly, že se přesuneme na ostrov Palawan, to jsme ale museli změnit, jelikož se ztrojnásobily ceny letenek. Po dlouhých úvahách během devíti hodinách v autobuse se ocitáme na manilském letišti a kupujeme letenku na ostrov Bohol. Následujeme tak naše mexické spolucestovatele, kteří by zde rádi absolvovali potápěčský kurz.

Následující týden stravíme na příjemné pláži na ostrůvku Panglao, kde se věnujeme potápění a ochutnávání místních specialit a koktejlů na pláži. Abychom ale úplně nezaháleli, jedeme se podívat na známé Chocolate Hills a v malém parku se také rozplýváme nad tzv. Tarsiery, jež jsou považováni za jedny z nejmenších primátů na světe. Naše další přesuny nám lehce zhatí poslední tajfun sezóny, jenž se řítí hlavně na severní část souostroví. Téměř všechna lodní a letecká spojení mezi ostrovy jsou zrušena, čekáme tak až bouře přejde,

Nejvíce se nám ale nakonec líbí na miniaturním ostrůvku Apo u ostrova Negros, kde elektřina funguje pouze dvakrát denně na dvě hodiny ráno a večer. V moři jsou tu krásné zachovalé barevné korály a pestrý mořský život včetně mořských hadů, jež jsou pro mě úplnou novinkou a mám z nich při potápění velký respekt.

Pár dní ještě lenošíme na pláži na ostrově Cebu a poslední den věnujeme návštěvě klimatizovaného nákupního centra v Cebu City, které na nás jinak působí podobně jako Manila tedy velmi špinavě s příšerným ovzduším a žebrajícími dětmi. Následující den se letadlem vracíme do Singapuru a těšíme se na další destinaci - Bangkok. Filipíny se nám moc líbily a shodujeme se, že bychom se sem ještě někdy rádí vrátili. 

Singapur - naše vstupní brána do Asie

Po delší době zdravime naše čtenáře. Zbývající články o Austrálii jsou stále ve zpracování, od chvíle, co jsme přijeli do Asie máme kvůli častým přesunům ještě méně času, ale vše je poctivě zaznamenáno v mém deníku. 

Po úspěšném road tripu v Austrálii a příjemných (a lehce alkoholově náročných) oslavách nového roku nasedáme na palubu letadla Singapore airlines a po 8 hodinách velmi turbulentního letu dosedáme na letišti Changi a zahajujeme tak poslední velkou etapu naší cesty. Singapore airlines byly zatím jednoznačně nejlepšími aerolinkami, se kterými jsme letěli. Neustále nás něčím cpali a nabízeli nám různé drinky, do Singapuru tak přilétáme s plnými břichy a lehce ovíněni. Na druhou stranu byl let velmi nepříjemný kvůli neustálým turbulencím a zneklidňujícím faktem byl i průlet stejným koridorem jako nedávno spadlé letadlo Air Asia.

Singapur nás vítá honosně svou moderní architekturou misící se s chrámy všech možných náboženství. Celé město je neuvěřitelně zelené díky všudypřítomným zahradách a parkům, jež odlehčují jinak zastavěné plochy. Singapur má také jednu z nejvyšších hustot obyvatelstva na světe a jeho obyvatelé se také mohou pyšnit vysokou úrovní života. Je to takový malý asijský zázrak a jsou tu na něj právem hrdí. Velmi rychle se nám podaří rezervovat si odvoz do centra a do našeho hotelu, ze kterého jsme nejdříve lehce zklamaní, protože první pokoj, ve kterém jsme spali se nacházel témeř v podzemí a bez zapnuté klimatizace byl cítit vlhkostí. Na dalsi noci nám bylo slíbeno, že nám pokoj vymění. Vzhledem k ceně (100eur za noc) jsme čekali o něco lepší komfort. Ale nevadí, stejně se brzy vydáváme na průzkum města. Singapur leží témeř na rovníku, podnebí se tak během roku skoro nemění. To znamená, že je neustále vedro a člověk se potí jako prase. Brzy pochopíme, proč místní obyvatelé tak milují klimatizovaná kina a nákupní centra, kterých tu jsou tisíce. Při procházce městem z nich v podstatě ani nemusíte vyjít ven, jsou totiž propojena systémem tunelů a výtahů, rovněž klimatizovaných. Shopping centra jsou ve srovnání s našimi stokrát větší, často je několik pater i v podzemí. Nacházejí se zde i nejznámější singapurské restaurace.

Přemísťujeme se hlavně pěšky, to ale jen do té doby než zjistíme, jak je jednoduché používat singapurské metro. První večer objevujeme historickou čtvrt Kampong Glam, kde se nachází největší a nejaktivnější mešita města. Za zvuků svolávajících k večerní modlitbě se usazujeme v jedné z restaurací a naší první asijskou večeří bude paradoxně turecké jídlo. Singapur je rozčleněn na několik čtvrtí dle kulturního původu obyvatel. Little India, Chinatown a muslimská čtvrť však nepůsobí nijak odděleně a lidé všech možných kultur se nacházejí všude. 

Čínská čtvrt je naší první destinací následující dopoledne. To, že jsme se v ní ocitli, poznáme podle všudypřítomných červených lampionů a trhu, kde se dá koupit úplně všechno za pakatel. Dokonce už se tu dá i něco usmlouvat. Navštívíme několik taoistických chrámů, jež jsou krásně dekorované, a pokračujeme dále do business čtvrti. Tu zase poznáme podle toho, že tu v kavárnách vysedávají expati v oblecích s pohledem fixující displeje svých tabletů a smartphonů. Cena kafe rovněž dosahuje a občas i přesahuje evropské ceny.

Už s lehce bolavými nohama přicházíme k marině, jejíž hlavní atrakcí jsou luxusní hotel Marina Bay Sands a také nejnovější turistické lákadlo Gardens in the Bay. Hotel se nachází ve třech vysokých mrakodrapech, jež jsou na střeše propojeny obří terasou připomínající buď loď a nebo surfařské prkno. Pokud nemáte finanční prostředky na pobyt v hotelu, což byl také náš případ, dá se za poplatek 23$ vyjet výtahem až do posledního patra a obdivovat nádherný výhled na město a na druhý největší přístav na světe. A nebo na to můžete vyzrát jako my a říct, že jdete do baru na drink a tím pádem nemusíte platit vstupné. Jestli si pak nahoře opravdu objednáte drink minimálně za 15$, je už na vás, i přesto, že místní personál vás bude ke konzumaci lehce nabádat.

Po krátkém odpočinku v našem novém hotelovém pokoji jdeme stejně jako většina obyvatel na večeři do jednoho z nákupních center. Hledáme suši, které nakonec po sedmi jízdách různými výtahy nahoru a dolů, najdeme. Výtahy se nesmí podceňovat a je potřeba dobře číst, která patra jsou daným výtahem obsluhována, v některých patrech jsou přestupní stanice na další výtahy, jež jedou zas do úplně jiných pater. No prostě sranda. Ze suši restaurace jsme nadšeni, objednáváme si na IPadu, potvrzujeme naši volbu odesláním objednávky do kuchyně a čekáme. Jídlo nám nepřinese číšník, ale přijede nám přímo ke stolu na miniaturním nákladním vláčku, jehož koleje lemují všechny stoly v restauraci. Po převzetí objednávky stačí zmáčknout tlacitko a vlak se poslušně vrátí zpět do kuchyně.

Následující den ráno se vydáváme do turisticky nezajímavé čtvrti na severu Singapuru, kde se nachází vietnamská ambasáda a kde bychom si rádi vyřídili víza na náš pozdější pobyt v této zemi. Nejdříve to vypadá, že to bude jednoduché, pán nám slibuje, že si víza můžeme vyzvednout druhý den. V okamžiku, kdy nám ovšem sdělí cenu za tuto rychlou službu, naše nadšení opadne. Témeř 200 Eur za jedno vízum s vědomostí, že v ostatních asijských zemích stojí maximálně 50 USD, je opravdu moc. Rozhořčí nás i fakt, že tato cena není nikde zveřejněna, je to cena, kterou nám dotyčný ukázal na kalkulačce a následně ji vynásobil dvěma. Budeme si muset zvykat na asijský styl oceňování a jelikož se na ambasádě nedalo smlouvat, sbalili jsme si zase svoje pasy a vyrazili jsme směr botanická zahrada. Nejdříve jsme ale aplikovali nezdravé množství komářího repelentu, jelikož Singapur je rovněž oblastí mající epidemický stav horečky dengue a od jistého zážitku s touto nemocí, jsou někteří z nás paranoidní.

Botanická zahrada je jednoduše nádherná a to jsme jich na našich cestách viděli už několik. Procházíme se (zvolna, protože je strašné vedro) a obdivujeme. Jedná se prý o nejnavštěvovanější zahradu na světe a určitě si to zaslouží. 

Po cestě zpět do hotelu se procházíme po známe Orchard Road, jež je nákupní tepnou města. Chladíme se v klimatizovaných obchodech a odoláváme nutkání nakupovat, protože by se nám to zkrátka nevešlo do batohu.

Singapur je určitě zajímavou destinací a témeř všichni cestovatelé po jihovýchodní Asii se zde zastavují alespoň na pár dní. Není to levná země a atmosféra je takovým mixem mezi asijskou a západní kulturou, vše zde ale působí velmi harmonicky. Singapur je také známý svými přísnými zákony, které, jak se zdá, všichni dodržují. Je striktně zakázáno jíst nebo pít ve veřejné hromadné dopravě, prodávat a žvýkat žvýkačky nebo nastoupit do metra s tropickým ovocem durian, jež vydává silný zápach. V hlavní špičce se místní poslušně řadí do front při čekání na metro, nikdo si nedovolí předbíhat či někoho postrkovat. Singapuřané jsou rovněž vybaveni nejmodernějšími technologiemi, v metru nikoho neuvidíte s knihou, ale spíše s nejnovějšími modely IPhonů či IPadů. Ženy jsou velmi elegantní a miluji nakupování, značkové oblečení je často doplněno drahou kabelkou a vysokými podpatky. 

Po dlouhém uvažování, kam pojedeme dál, jsme se nakonec rozhodli pro Filipíny. Ve hře byla také Indonésie a Malajsie, které jsme ale nakonec vyloučili kvůli sezónímu monzunu. Letíme tedy do Manily a pokusíme se navštívit několik ostrovů v souostroví Visayas. O tom všem příště...

Po silnici č.1 dále na sever

Máme pocit, že jsme na cestě jen my dva. Mezi roadhousy není kromě pouště nic k vidění a rozptýlení nám poskytují pouze pravidelné zastávky na doplnění benzinu. Cena pohonných hmot roste s tím, jak se vzdalujeme civilizaci, ale i tak zůstává benzin levnější než v Evropě.

S naším novým campervanem jsme spokojeni, žere sice kolem 11 litrů benzinu, ale je pohodlný a praktický. Jsme překvapení koncentrací Francouzů a Němců v kempech a na hlavních turistických atrakcích. K mému pobavení tu v Austrálii mají dost špatnou pověst a jsem ráda, že jako reprezentant České Republiky se za našince nemusím stydět. Češi jsou prý považováni za pracanty, co si nestěžují, Francouzi naopak za lenochy, jimž se stále něco nelíbí. A také prý často kradou v obchodech. (To asi proto, že nepracují :)

Konečně přijíždíme k odbočce směr Shark Bay a Monkey Mia. Shark Bay je se svými 1500 km divokého pobřeží na seznamu světového dědictví UNESCO a je domovem pestrého podmořského života. Monkey Mia je místem známým díky svému unikátnímu projektu, jenž početným turistům přijíždějícím z velké dálky umožňuje velmi blízka setkání s delfíny. Už po několik generací připlouvá každé ráno rodinka delfínů k místní pláži, kde vybrané delfíní samice dostanou každá na snídani 2 ryby. Celý koncept tak trochu odporuje všudypřítomným zákzům "nekrmte wildlife", ale místní rangeři garantují, že delfíni jsou pod přísným dietologickým dohledem, aby nebyly narušeny jejich přirozené lovící pudy a aby neztloustli. Celý rituál probíhá každý den stejně. Delfíni připlouvají k pláži zhruba kolem 7 hodiny ranní (výjimečně se stává, že se neukážou, ale pochoutka v podobě chutné ryby je zpravidla dostatečným lákadlem), ve stejnou dobu už zde postává několik nedočkavých turistů, jež jsou následně rangerem odehnáni dále od pláže, aby delfíny nestresovali. V 7:45 si všichni přítomní (první den se zúčastnilo více než 100 lidí) vyslechnou pravidla chování. Na delfíny se nesmí v žádném případe sahat, při vstupu do vody na sobě nesmíte mít opalovací krém, jenž může být pro zvířata iritující. Delfíni nejsou nijak svoláváni a musí se přiblížit sami. Na krmení bude náhodně vybráno několik šťastlivců, jež budou oprávněni vložit rybu do delfíní tlamy. Dnes je tu s námi opravdu hodně lidí, nemáme tak bohužel štěstí a vybráni nejsme. Zážitek je to zajímavý, delfíni jsou opravdu jen několik metrů od pláže a máme možnost si je prohlédnout zblízka. Během dopoledne pak mohou následovat ještě dvě další krmení, podle toho, jak se delfínům chce zůstat na druhou snídani.

My máme na programu kajak, pronajmeme si ho na celý den a s klobouky na hlavě svižným tempem plujeme podél pobřeží směr François Peron National Park. Je slunečný den a voda je průzračná. Hned na začátku se k nám připojí jeden z delfínů a několikrát nám proplave pod kajakem. Zastavujeme se na jednom z písečných ostrůvků, jenž nám doslova mizí pod nohama, jelikož začíná příliv. Fotíme na samospoušť "skákací fotky" a zachraňujeme náš kajak, který se stoupající hladinou začal odplouvat na širé moře. Jak se vzdalujeme turistické pláži, přibývá mořského života. Vidíme několik druhů rejnoků, malé žraloky, želvy a dokonce jednoho mořského hada, který nás tak překvapil, že ho nestihneme vyfotit. Celý den stravíme na vodě a je to určitě jeden z nejhezčích dnů na západním pobřeží. Při návratu do Monkey Mia vidíme kousek od pláže velký černý stín. Hned se jedeme podívat, co to asi tak může být. Už jsme velmi blízko a říkám Stephovi, že to asi bude žralok, což se potvrdí záhy, když proplouvá kolem. Jsme docela v šoku z jeho velikosti, jelikož byl zhruba stejně dlouhý jako náš kajak a na jeho těle jsme zahlédli světlé skvrny. Ptáme se pána, co nám pronajal kajak, zda ví, co by to mohlo být za druh. Velmi pravděpodobně se jednalo o žraloka tygřího, což se prý občas stává, ale lidem to raději moc neříká, protože se pak bojí na moře. Nicméně se nikdy nestalo, že by žralok zaútočil na člověka, prý mají dostatek potravy v místních vodách. Hmmm, shodli jsme se, že v Monkey Mia se už asi koupat nebudeme, kdyby náhodou potrava došla :). Je už pozdě odpoledne, zůstáváme tedy ještě na jednu noc v místním a jediném kempu, který je narvaný k prasknutí a dlouho do noci hlučný díky skupinám pařícících evropských výrostků. 

Ráno se ještě stavíme na delfíní pláži a máme štěstí, protože delfíni zůstali i na druhou svačinu. Je tu podstatně méně lidí a Steph je vybrán (díky svítivě žlutému házecímu kruhu, co si pověsil kolem krku), aby nakrmil delfína. Máme tak hezké foto na památku.

Zpět na dálnici musíme po stejné cestě, jež nabízí několik nádherných výhledů na Shark Bay a také pláž, na které není písek, ale pouze miliony malinkatých bílých mušliček. Následující destinací vzdálenou několik set kilometrů dále na sever je Coral Bay a Ningaloo Reef. Krajina se už nemění, stále jedeme pouštní stepí, jež občas zdobí vysoká termitiště. Coral Bay je malé pobřežní městečko s krásnou pláží nabízející šnorchlování a procházku ke žraločí "školce", kde se rodí a trénují malí žraloci. I přesto, že se jedná o tzv. reef sharks, kteří nejsou nebezpeční, je jich tu tolik, že se nedoporučuje s nimi plavat. Pozorujeme je tak raději z bezpečné vzdálenosti na pláži. Šnorchlovat na pláži (už bez žraloků) jsme vydrželi jen chvíli, jelikož voda byla překvapivě dost studená. Fouká silný vítr a viditelnost není ideální. Kempy jsou v Coral Bay směšně předražené, ale není jiná možnost, zůstáváme pouze jednu noc. 

Další den už za velkého vedra přijíždíme do města Exmouth, z něhož je to už relativně kousek k Ningaloo Marine Park - korálovému útesu, jenž se rozprostírá na 260 km podél pobřeží a nabízí pestré podmořské aktivity v podobě šnorchlování a potápění. Komu se nechce do vody, může vyrazit na procházku do Cape Range National parku, kde je možné zahlédnout klokany a wallaby. Potápění tentokrát vynecháváme, protože mě bolí ucho a jdeme pouze šnorchlovat do Turqoise Bay. Pod vodou nachytáme dvě želvy, několik rejnoků a stovky barevných rybiček.

Noc strávíme v jednom z kempů národního parku a na pláži si se skleničku vína užíváme jeden z našich posledních západů slunce nad mořem. Ráno se ještě jedem podívat na jeden z kaňonů a následně objevíme nádhernou pláž Sandy Bay, která je tak krásná, že zde zůstaneme celé dopoledne.

A kam pojedeme během dalších dní? To nevíme a musíme se brzy rozhodnout, zda budeme pokračovat na sever a nebo se vrátíme vnitrozemím zpět na jih. Diskutujeme s několika Australany, kteří nás odrazují od návštěvy severu v tomto ročním období. Bude nám prý velké vedro, brzy začíná tzv. Wet - období dešťů a počet much, které jsme viděli na západním pobřeží, je zanedbatelný ve srovnání s tím, co nás čeká na severu. Na programu na dalších pár dní máme Karijini National Park. Nejdříve však musíme ujet nějakých 400km, což už nás ale vůbec nijak nerozhází. Na místní vzdálenosti jsme si zvykli, i na to, že za celý den jízdy potkáme pouze pět protijedoucích aut...